
Každý ho zná, většina ho miluje a téměř každá restaurace ho má na jídelním lístku. Caesar salát je dnes natolik rozšířený, že se stal téměř synonymem pro „klasický salát" jako takový. Přesto se kolem jeho původu točí celá řada mýtů, polopravd a romantických historek – a jedna z nejčastějších otázek, které si lidé kladou, je ta zdánlivě jednoduchá: je Caesar salát opravdu italský? Odpověď je překvapivě složitá, a přitom fascinující.
Na první pohled by se mohlo zdát, že ano. Italský název, olivový olej, parmazán, strouhané těstoviny, citron – to vše jsou ingredience, které evokují italskou kuchyni. Ale skutečnost je poněkud jiná a zaslouží si hlubší pohled, než jen rychlé googlování před obědem.
Příběh, který začal v Mexiku, ne v Itálii
Za vznikem Caesar salátu stojí muž jménem Caesar Cardini – italský přistěhovalec, který se narodil v roce 1896 v severní Itálii, v oblasti poblíž jezera Maggiore. To by mohlo svádět k závěru, že salát je italský. Jenže jeho slavný výtvor spatřil světlo světa tisíce kilometrů od Apeninského poloostrova – konkrétně v mexickém pohraničním městě Tijuana.
Cardini provozoval restauraci na obou stranách americko-mexické hranice. V době americké prohibice, kdy byl alkohol v USA zakázán, přesunul těžiště svého podnikání do Tijuany, kam proudily davy Američanů hledajících dobré jídlo i dobrý drink. Podle nejrozšířenější verze příběhu se incident odehrál 4. července 1924, o americkém Dni nezávislosti, kdy byl Cardini zásobami téměř na dně. Zákazníků bylo plno, surovin málo – a tak improvizoval. Smíchal to, co měl po ruce: římský salát, olivový olej, citronovou šťávu, syrové vejce, worcesterskou omáčku, parmazán a krutony. Výsledek byl tak dobrý, že se z nouzového řešení stala legenda.
Tento příběh dokumentuje například knihovna Culinary Institute of America, jedné z nejprestižnějších kulinářských škol světa, která se historii pokrmů věnuje systematicky. Cardiniho dcera Rosa ve svých vzpomínkách potvrdila, že recept vznikl přesně takto – z nouze a z talentu jejího otce.
Takže abychom to shrnuli: Caesar salát vymyslel Ital, ale v Mexiku, pro americké zákazníky. Jakou národnost má takový pokrm? To je otázka, na kterou kulinářská historie nemá jednoduchou odpověď.
Co říkají ingredience?
Pokud bychom se pokusili určit původ salátu podle jeho složení, dostaneme se do zajímavé situace. Parmazán – tedy Parmigiano Reggiano – je nepochybně italský produkt s chráněným označením původu. Olivový olej je středomořský základ, který Italové používají po staletí. Citron, česnek, vejce – to jsou suroviny bez konkrétní národní příslušnosti.
Ale pak je tu worcesterská omáčka, která pochází z anglického Worcesteru a do italské kuchyně tradičně nepatří. A jsou tu krutony, které sice Italové znají ve formě bruschett nebo crostini, ale ve formě, jakou je Cardini přidal do salátu, jde spíše o francouzský nebo obecně evropský prvek. Celková chuťová kompozice – kyselá, slaná, sýrová, se syrovou vejcovou emulzí – nemá přímý vzor v klasické italské kuchyni.
Italská kuchyně je ve svém jádru postavena na jednoduchosti a respektu k surovině. Saláty v tradiční italské tradici bývají jednoduché – olivový olej, ocet, sůl, čerstvá zelenina. Emulgovaný dresink s vejcem, parmazánem a worcestrem je svou složitostí a vrstvením chutí spíše produktem americké kreativní kuchyně přelomu 19. a 20. století než něčím, co by vyšlo z toskánské nebo kampánské kuchyně.
Jeden ze slavných amerických kuchařů a popularizátorů italské gastronomie Marcella Hazan kdysi řekla: „Italská kuchyně je ve skutečnosti sbírkou regionálních kuchyní – a každá z nich je hrdá na to, co nepotřebuje, stejně jako na to, co obsahuje." Caesar salát v tomto smyslu do italského repertoáru jednoduše nezapadá.
Jak se z mexického výtvoru stal globální fenomén
Bez ohledu na svůj původ se Caesar salát stal jedním z nejprodávanějších salátů na světě – a to v rekordně krátkém čase. Z Tijuany se rozšířil do Los Angeles, pak do celých Spojených států a postupně dobyl celý svět. Hollywoodské celebrity si pro něj jezdily do Cardiniho restaurace přes hranici, čímž mu zajistily publicitu, jakou si žádný PR specialista nemohl přát lépe.
V roce 1948 si Cardini svůj dresink dokonce nechal patentovat a začal ho prodávat v lahvičkách. Dnes je Caesar dresink jedním z nejprodávanějších salátových dresinků v Severní Americe. Firma Cardini's existuje dodnes a jeho recept – alespoň v komerční podobě – je stále na trhu.
Proč se ale salát tak masivně rozšířil? Odpověď tkví v jeho chuti. Kombinace umami z parmazánu a worcestru, kyselosti z citrónu, krémovosti ze syrového vejce a textury krutonu vytváří chuťový profil, který je zároveň komplexní i přístupný. Není to salát, který by vyžadoval odvahu nebo kulinářskou zkušenost – každý ho pochopí hned při prvním soustu.
A právě proto se Caesar salát tak přirozeně dostal i do kontextu rychlého stravování. Dnes ho najdete v letištních restauracích, řetězcích rychlého občerstvení, prémiových bistro podnicích i v rozvozu jídla. Je to pokrm, který funguje napříč cenovými i společenskými kategoriemi.

Caesar salát a pizza – nečekaná paralela
Tady se dostáváme k zajímavé paralele, která stojí za zamyšlení. Pizza – stejně jako Caesar salát – prošla fascinující cestou od svého původu k současné podobě. Neapolská pizza je italská v tom nejpravším slova smyslu: její těsto, způsob přípravy i základní suroviny jsou pevně zakotveny v tradici jižní Itálie. Přesto se pizza ve světě proměnila do stovek podob, z nichž mnohé by italský pizzaiolo asi nepoznal.
Vezměme si jako příklad běžný pracovní oběd v centru města. Člověk má půl hodiny, hlad a nechce utrácet majlant. Objedná si rozvoz – a na výběr má Caesar salát nebo kousek neapolské pizzy. Obě jídla mají italské kořeny, obě prošla globalizací, obě se dnes konzumují ve spěchu, na cestách nebo před monitorem. A přesto si zachovávají cosi ze své původní identity: pizza v kvalitním těstě a čerstvých surovinách, Caesar salát v té nezaměnitelné chuti dressingu.
Kvalitní street food není o kompromisu – je o tom, že si vezmete to nejlepší z tradice a uděláte z toho něco, co funguje v moderním tempu života. Přesně to dělala Cardiniho restaurace v Tijuaně a přesně to dělají dnes moderní pizzerie zaměřené na neapolskou pizzu po kouscích.
Takže – italský, mexický, nebo americký?
Vraťme se k původní otázce. Caesar salát je italský v tom smyslu, že jeho tvůrce byl Ital a použil italské suroviny jako základ. Je mexický v tom smyslu, že vznikl na mexické půdě. A je americký v tom smyslu, že si ho přivlastnila americká kultura, rozšířila ho po celém světě a učinila z něj součást globální gastronomie.
Kulinářský historik a autor Paul Freedman z Yaleovy univerzity, který se dlouhodobě věnuje historii jídla, v rozhovoru pro Food52 poznamenal, že otázka „odkud jídlo pochází" je vždy složitější, než se zdá – protože jídlo je živý fenomén, který se přizpůsobuje lidem, místům a dobám.
A možná je to ta nejdůležitější pointa. Caesar salát nepotřebuje přesnou národní adresu, aby byl dobrý. Potřebuje kvalitní suroviny, správný poměr ingrediencí a ruku, která ví, co dělá. To platí ostatně o každém jídle – od neapolské pizzy přes římský supplì až po mexické tacos. Původ je součástí příběhu, ale kvalita je to, co rozhoduje.
Příště, až si budete objednávat Caesar salát nebo kousek čerstvé pizzy, možná si vzpomenete na Caesara Cardiniho, který v horkém červencovém večeru v Tijuaně vymýšlel, co uvařit z prázdné spíže. Z nouze, z talentu a z lásky k dobrému jídlu vzniklo něco, co přežilo celé století. To je přece ta nejlepší definice skvělé gastronomie – bez ohledu na to, kde se zrovna nachází na mapě.



