
Dnes ji najdete na každém rohu. Objednáte ji přes aplikaci, vyzvednete si ji v okénku nebo vám ji přiveze kurýr do deseti minut. Pizza je v Česku natolik samozřejmou součástí každodenního jídelníčku, že si málokdo klade otázku, jak to vlastně celé začalo. Kdy se vlastně první pizza objevila v tehdejším Československu a jak dlouhá cesta vedla od neapolských pecí k dnešním moderním rozvozcům?
Odpověď je překvapivě složitá – a mnohem zajímavější, než by se mohlo zdát.
Pizza za železnou oponou: pomalý příchod italské klasiky
Aby bylo možné pochopit, jak pizza dorazila do Československa, je důležité nejprve zasadit příběh do správného historického kontextu. Pizza jako taková má kořeny v Neapoli, kde se jako pouliční jídlo pro chudé vrstvy obyvatelstva jedla již v 18. století. Tehdy šlo o jednoduchou placku potřenou rajčaty, olivovým olejem a bylinkami – bez sýra, bez nákladných přísad, prostě jen jídlo, které zasytilo. Teprve v 19. století začala pizza získávat svou legendární podobu a mezinárodní věhlas. Podle encyklopedického zpracování na Britannica se pizza do světového povědomí dostala zejména díky italské emigraci do Spojených států, odkud se postupně vracela zpět do Evropy – tentokrát ale v amerizované podobě s větším množstvím sýra a bohatšími přísadami.
Do střední Evropy však cesta pizzy vedla jinak než přes Atlantik. Československo bylo po druhé světové válce součástí východního bloku, a to znamenalo, že kontakt se západní kulturou – včetně kulinářské – byl výrazně omezený. Cestování na západ bylo pro běžné občany prakticky nemožné, zahraniční restaurace neexistovaly a import potravin ze zemí jako Itálie byl minimální. Přesto se italská kuchyně do Československa dostala, a to paradoxně skrze politiku.
Jugoslávie, sousední socialistická země s výrazně otevřenější zahraniční politikou, udržovala s Itálií živé ekonomické i kulturní vazby. Jugoslávci měli přístup k italské kultuře mnohem dříve než Čechoslováci, a tak se pizza na Balkáně usadila podstatně rychleji. Přesto i z tohoto směru přicházely do Československa určité vlivy – zejména prostřednictvím turistů a pracovníků, kteří se vraceli z dovolených na Jadranu a přiváželi s sebou nejen suvenýry, ale i kulinářské vzpomínky.
Odborníci na historii gastronomie se shodují, že první pokusy o přípravu pizzy v Československu sahají přibližně do 60. let 20. století, a to zejména v Praze, kde existovala o něco větší míra kosmopolitismu než ve zbytku země. Šlo však o experimenty spíše domácí povahy – pizzu připravovali lidé, kteří ji ochutnali na dovolené nebo se o ní dočetli v některém z mála dostupných zahraničních časopisů. V restauracích se pizza jako taková prakticky nevyskytovala.
Restaurace, experimenty a první oficiální pizzerie
Zlom přišel v 70. a 80. letech, kdy se v některých podnicích začaly objevovat pokrmy, které se pizze více či méně podobaly. Nejčastěji šlo o tzv. „italský toast" nebo různé varianty zapečeného chleba s rajčatovým protlakem a sýrem – tedy vzdálené příbuzné pravé neapolské pizzy. Tyto pokusy byly limitovány dostupností surovin: mozzarella byla prakticky nedostupná, kvalitní rajčatové omáčky rovněž, a tak se kuchaři museli spokojit s tím, co jim centrálně plánované hospodářství nabídlo.
Přesto se v Praze v 80. letech objevily podniky, které se o autentičtější přístup k italské kuchyni pokoušely. Některé z nich fungovaly v rámci sítě Interhotelu, tedy hotelů určených především pro zahraniční hosty a turisty ze Západu. Právě v těchto prostorách bylo možné ochutnat cosi, co se pizze skutečně blížilo – byť stále v zjednodušené a surovinou omezené podobě.
Skutečná revoluce přišla až po roce 1989. Sametová revoluce otevřela nejen politické hranice, ale i ty kulinářské. Zahraniční investoři, podnikatelé a turisté začali do Prahy proudit ve vlnách, a s nimi přicházely i nové restaurace, nové chutě a nové koncepty. Italská kuchyně zažila v 90. letech v Česku doslova boom. Pizzerie začaly vznikat jedna za druhou – nejprve v Praze, pak v Brně, Ostravě a dalších větších městech.
Jak podotkl jeden z prvních italských restauratérů, kteří v té době v Praze otevřeli svůj podnik: „Češi měli obrovský hlad po všem, co přicházelo ze Západu. Pizza pro ně nebyla jen jídlo – byla to symbol svobody a otevřenosti světu." Tato věta možná zní pateticky, ale vystihuje tehdejší náladu ve společnosti velmi přesně.
V průběhu 90. let se pizza stala natolik populární, že začala rychle ztrácet svůj „exotický" charakter a postupně se integrovala do každodenního českého jídelníčku. Restaurace se přizpůsobovaly místním chutím – na pizzu se začal přidávat hermelín, šunka od kosti nebo dokonce svíčková. Tato lokalizace byla na jednu stranu pochopitelná, na druhou stranu od tradičního italského receptu odváděla stále dál.

Od italských tradic k modernímu street food přístupu
Zajímavé je sledovat, jak se vztah Čechů k pizze v průběhu desetiletí proměňoval. V 90. letech šlo o novinku, o módní záležitost, o symbol nové doby. V prvním desetiletí nového tisíciletí se pizza stala standardní součástí nabídky téměř každé restaurace – a paradoxně tím poněkud ztratila na přitažlivosti. Pizzerie se množily, kvalita kolísala a zákazníci začínali být náročnější.
Druhý zásadní zlom přišel přibližně v polovině 2010. let, kdy do Česka dorazil trend autentické neapolské pizzy. Tento trend byl součástí širšího globálního zájmu o gastronomickou autentičnost – zákazníci přestali být spokojeni s průměrnou pizzou a začali hledat skutečnou kvalitu. Tenké těsto kynuté dlouhé hodiny, kvalitní rajčata San Marzano, pravá mozzarella di bufala, dřevem vytápěná pec – to vše se stalo novým standardem pro milovníky pizzy, kteří chtěli víc než jen rychlé nasycení.
Právě v tomto kontextu vznikl i moderní přístup ke street food pizze, který kombinuje tradiční neapolské metody s požadavky moderního městského zákazníka. Pizza prodávaná po kouscích – tzv. pizza al taglio – je přitom jedním z nejstarších způsobů, jak se pizza v Itálii konzumuje. V Římě a dalších italských městech je tato forma prodeje naprosto běžná: zákazník si vybere kousek z velké tácy, obsluha ho zváží nebo odřízne podle přání a zaplatí se za skutečně snědenou porci. Jednoduché, rychlé a bez zbytečného čekání.
Pro srovnání – zatímco průměrná česká pizzerie stále staví na modelu „sedni si, objednej, počkej", moderní street food přístup vsází na efektivitu a kvalitu zároveň. Zákazník nemusí trávit hodinu v restauraci, aby si dal dobrou pizzu. Může ji dostat rychle, v kvalitě, která dříve bývala vyhrazena jen pro ty, kdo měli čas a chuť sedět u stolu s bílým ubrusem.
Tento model je přitom ideální pro městský způsob života. Kancelářský pracovník, který má na oběd třicet minut, student mezi přednáškami, rodina vracející se z nákupů – všichni tito lidé potřebují jídlo, které je dobré, rychlé a přitom nezkompromisuje kvalitu surovin. A právě tady se moderní neapolská pizza al taglio ukazuje jako odpověď na skutečnou potřebu, nikoliv jen jako módní trend.
Rozvoz pizzy, který dnes Češi považují za naprostou samozřejmost, má přitom také svou vlastní historii. V 90. letech byl rozvoz jídla v Česku prakticky neznámý – šlo o import amerického konceptu, který se u nás začal prosazovat postupně. Dnes je rozvoz pizzy jednou z nejběžnějších forem objednávání jídla vůbec, a podle dat Statista patří pizza dlouhodobě mezi nejčastěji objednávané pokrmy přes platformy pro rozvoz jídla v celé Evropě.
Co je na celém tomto příběhu fascinující, je rychlost, s jakou pizza dokázala proměnit svůj status. Za pouhých třicet let přešla v Česku z kategorie exotické zahraniční lahůdky do kategorie každodenního jídla, které si lidé objednávají stejně přirozeně jako by si dali řízek nebo svíčkovou. A přitom si – alespoň ve své nejlepší podobě – zachovala to, co ji dělá výjimečnou: jednoduchost kvalitních surovin, poctivé zpracování a schopnost chutnat skvěle bez ohledu na to, zda ji jíte na místě, s sebou nebo z krabice doma na pohovce.
Příběh pizzy v Československu a později v České republice je v mnoha ohledech příběhem celé naší společnosti – příběhem otevírání se světu, hledání autenticity a postupného nalézání rovnováhy mezi tradicí a moderností. Od prvních nesmělých pokusů v pražských podnicích 60. let přes euforii 90. let až po dnešní důraz na kvalitu a poctivé suroviny – pizza si svou cestu do českých srdcí (a žaludků) razila pomalu, ale jistě. A zdá se, že tady zůstane.



