← Blog

Jak se liší italská pizza od české šunkové s žampiony

7. 10. 2026

Málokteré jídlo dokáže vyvolat tak vášnivé debaty jako pizza. Stačí se zeptat skupiny přátel, co si představí pod pojmem „dobrá pizza", a okamžitě se rozproudí diskuze, která může trvat déle než samotná večeře. Někdo nedá dopustit na tenké, lehce zuhelnatělé těsto s minimu ingrediencí, jiný si bez výčitek svědomí objedná plátno pokryté vrstvou šunky, žampionů, kukuřice a sýru. Ani jeden z nich nemá nutně špatný vkus – mají prostě jiný referenční rámec. A právě v tom rozdílu se skrývá fascinující příběh o tom, jak se jedno jídlo dokáže v různých kulturách proměnit k nepoznání.

Česká oblíbenost pizzy je přitom poměrně mladá záležitost. První italské restaurace se u nás začaly ve větší míře objevovat po roce 1989, kdy se otevřely hranice a s nimi i nové kulinářské horizonty. Za několik desetiletí si pizza získala místo mezi nejoblíbenějšími pokrmy Čechů – a „šunková s žampiony" se stala doslova symbolem české pizzové kultury. Najdete ji na jídelním lístku prakticky každé pizzerie od Chebu po Ostravu, a to ve formě, která by italského pizzaiola nejspíš přivedla k pláči.

Co vlastně dělá italskou pizzu italskou?

Abychom pochopili, v čem se přístupy liší, je potřeba se vrátit k samotným kořenům. Pizza jako taková pochází z Neapole, kde se v 18. a 19. století prodávala jako levné pouliční jídlo pro chudší vrstvy obyvatelstva. Základem bylo jednoduché kynuté těsto, rajčatová omáčka, mozzarella a pár dalších ingrediencí. Nic víc, nic míň. Tento přístup přetrval staletí a v roce 2017 byl dokonce zapsán na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO, což o jeho kulturním významu říká vše podstatné.

Neapolská pizza – ta pravá, označovaná jako pizza napoletana – se řídí přísně stanovenými pravidly. Těsto musí kynout minimálně 24 hodin, péct se v kamenné peci při teplotě přesahující 400 stupňů Celsia, a celý proces pečení trvá pouhých 60 až 90 vteřin. Výsledkem je tenký, vzdušný základ s charakteristicky nafouknutým okrajem – tzv. cornicione – a místy připálenými tmavými skvrnami, které jsou pro Italy známkou správně připravené pizzy, nikoli důvodem k reklamaci. Ingredience se volí střídmě: kvalitní rajčata San Marzano, bufala mozzarella, čerstvá bazalka, olivový olej. Italský přístup je v jádru filozofií méně je více.

Jak výstižně poznamenal světoznámý šéfkuchař a spisovatel Anthony Bourdain: „Nejlepší jídlo na světě je jednoduché. Jsou to ty nejkvalitnější suroviny, připravené s respektem." Pizza napoletana je toho dokonalým příkladem – její síla nespočívá v množství ingrediencí, ale v jejich kvalitě a vzájemné harmonii.

Česká cesta: štědrost jako ctnost

Česká gastronomická tradice je naproti tomu postavena na jiných hodnotách. Vydatnost, sytost a pocit, že za své peníze dostanete „pořádnou porci" – to jsou parametry, podle nichž Češi tradičně hodnotí kvalitu jídla. A právě tyto hodnoty se přirozeně přenesly i do přístupu k pizze. Výsledkem je typická česká pizza, která se od italského originálu liší v několika zásadních ohledech.

Vezměme si konkrétní příklad: Jana, projektová manažerka z Brna, objednává každý pátek oběd pro celý tým. Pizzeria za rohem nabízí velkou pizzu šunková s žampiony za rozumnou cenu, přičemž každý kus je poctivě naložen ingrediencemi. Tým je spokojený, porce jsou velké, nikdo neodchází hladový. Pro Janu je to dokonalé řešení – rychlé, levné, předvídatelné a chutné. Nikoho v tu chvíli nenapadne řešit, zda těsto kynuté 48 hodin nebo zda jsou rajčata původem z oblasti Kampánie.

Tento přístup je naprosto legitimní a odráží reálné potřeby moderního městského člověka. Česká „šunková s žampiony" si nevynáší nárok na autentičnost – je to prostě lokální varianta globálního jídla, přizpůsobená místnímu vkusu a očekáváním. A v tom není nic špatného.

Konkrétní rozdíly mezi oběma přístupy lze shrnout v několika bodech:

  • Těsto: Italská pizza pracuje s dlouhou fermentací (24–72 hodin), česká verze často s rychleji připraveným těstem, které bývá silnější a hutnější
  • Omáčka: V Itálii minimalistická, z kvalitních rajčat; v českých pizzeriích často sladší, hustší a ve větším množství
  • Sýr: Pravá mozzarella di bufala vs. průmyslový tavený sýr nebo strouhaný eidam
  • Množství ingrediencí: Italský přístup volí tři až čtyři pečlivě vybrané suroviny; česká verze staví na štědrém množství toppingů
  • Pec: Kamenná pec na dřevo s extrémní teplotou vs. elektrická nebo plynová pec s nižší teplotou a delší dobou pečení

Výsledky jsou pak logicky odlišné – italská pizza je lehčí, křupavější a lépe stravitelná, zatímco česká verze je vydatnější, měkčí a po jídle zanechává pocit plného žaludku, který mnozí zákazníci aktivně vyhledávají.

Porovnání italské neapolské pizzy a české šunkové s žampiony ve flat-lay stylu

Proč na tom záleží a co si z toho vzít

Možná se ptáte, proč vůbec tato debata má smysl. Pizza je přece pizza – buď chutná, nebo nechutná. Jenže právě v tom spočívá jádro věci: způsob, jakým je pizza připravena, přímo ovlivňuje její chuť, stravitelnost i celkový zážitek z jídla. A to není jen kulinářský snobismus – je to prostá skutečnost podložená chemií a fyzikou potravin.

Dlouhá fermentace těsta, která je základem neapolské tradice, má podle odborníků na výživu a potravinářskou vědu prokazatelné výhody. Výzkumy publikované například v odborném časopise Foods ukazují, že delší kynutí těsta vede k lepšímu rozložení glutenu, nižšímu glykemickému indexu a lepší vstřebatelnosti živin. Jinými slovy: správně připravená neapolská pizza může být překvapivě lehkým jídlem, i když to tak na první pohled nevypadá.

To ovšem neznamená, že česká pizza je automaticky špatnou volbou. Znamená to pouze, že oba přístupy slouží jiným potřebám a preferencím. Italská pizza je zážitek – každé sousto je výsledkem precizního řemesla a pečlivě vybraných surovin. Česká šunková s žampiony je naproti tomu spolehlivý, dostupný a sytý pokrm, který plní svoji funkci dokonale.

Zajímavé je sledovat, jak se tyto dva světy v posledních letech začínají přibližovat. V českých městech roste počet podniků, které se vědomě inspirují neapolskou tradicí – investují do kamenných pecí, pracují s kvalitnějšími surovinami a vzdělávají své zákazníky o tom, co vlastně pravá pizza znamená. Zároveň ani ty nejautentičtější italské podniky nemohou zcela ignorovat lokální vkus a preference – a tak vznikají zajímavé hybridy, které čerpají z obou světů.

Právě tato kombinace tradice a moderního přístupu je přitom základním kamenem filozofie, na níž stojí Pizza Modena. Neapolský základ, poctivé suroviny a moderní street food přístup – to jsou ingredience, které dokazují, že kvalitní pizza nemusí být drahá ani komplikovaná. Těsto kyne dostatečně dlouho, rajčatová omáčka se připravuje z kvalitních italských rajčat a výběr toppingů respektuje** italský princip střídmosti.** Výsledkem je pizza, která chutná jako z Neapole, ale je dostupná ve středu pracovního týdne na oběd nebo jako večerní rozvoz po náročném dni.

Vraťme se na chvíli k Janě z Brna. Kdyby měla možnost porovnat svoji oblíbenou českou šunkovou s žampiony s plátkem správně připravené neapolské pizzy, možná by zjistila, že lehčí těsto, méně ingrediencí a kvalitnější sýr dokáží přinést stejné – nebo dokonce větší – uspokojení. Ne proto, že by česká pizza byla špatná, ale proto, že dobrá italská pizza nabízí něco, co se těžko popisuje slovy: rovnováhu jednoduchosti a chuti, která zanechá příjemný pocit bez těžkosti.

Italský přístup k pizze je v jistém smyslu lekcí o tom, jak méně může znamenat více – a to je poselství, které přesahuje hranice gastronomie. V době, kdy jsme zavaleni přebytkem možností, ingrediencí a informací, připomíná neapolská pizza, že soustředění se na kvalitu a jednoduchost přináší výsledky, které překonají jakoukoli komplikovanost. Ať už si příště budete vybírat mezi italskou tradicí a českou klasikou, aspoň víte, v čem se liší – a co každá z nich nabízí. A to je dobrý začátek.