Existuje pokrm, který Italové jedí ke snídani, k obědu i k večeři, teplý i studený, doma i na cestách – a přesto o něm většina Čechů téměř neslyšela. Jmenuje se frittata a je to jeden z nejchytřejších vynálezů italské kuchyně. Ne proto, že by byl složitý nebo drahý, ale právě proto, že není ani jedno. Frittata je důkazem, že z toho, co zbyde v lednici, lze připravit něco skutečně dobrého.
Na první pohled ji lze snadno zaměnit s francouzskou omeletou nebo španělskou tortillou. Ale frittata má svůj vlastní charakter, svou vlastní logiku a – co je důležité – svou vlastní historii. Zatímco francouzská omeleta je záležitostí precizní techniky a rychlosti, frittata je pomalejší, trpělivější a daleko vstřícnější vůči kuchaři. Nemusíte být profesionál. Stačí pár vajec, trocha olivového oleje a cokoli, co zrovna máte po ruce.
Co vlastně frittata je a odkud pochází
Slovo „frittata" pochází z italského slovesa friggere, tedy smažit. Jde o pokrm hluboce zakořeněný v italské kulinářské tradici, přičemž jeho původ sahá do dob, kdy se v domácnostech nic nevyhazovalo. Zbytky vařené zeleniny, kousek sýra, pár plátků salámu, uvařené těstoviny z předchozího dne – to vše našlo své místo právě ve frittatě. Byl to způsob, jak nakrmit rodinu chutně, rychle a bez zbytečného plýtvání.
Italská kuchyně je ve své podstatě kuchyní chudých lidí, kteří se naučili pracovat s tím, co měli. Frittata je toho dokonalým ztělesněním. Není náhodou, že se dodnes připravuje v každé italské domácnosti trochu jinak – každá rodina má svou verzi, svůj oblíbený přídavek, svůj způsob dokončení. V Neapoli ji dělají s těstovinami a říkají jí frittata di maccheroni, v Římě ji plní artyčoky, na severu přidávají sýr grana padano nebo fontinu. Regionální variace jsou prakticky nekonečné.
Zajímavé je, že frittata si svou popularitu udržuje i v době, kdy jsou k dispozici všechny suroviny světa a plýtvání potravinami začíná být globálním tématem. Podle dat Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) se celosvětově plýtvá přibližně třetinou veškerých potravin určených pro lidskou spotřebu. Frittata jako filozofie vaření – tedy využití toho, co máme, místo vyhazování – je v tomto kontextu aktuálnější než kdy dřív.
Jak se frittata liší od omelety a proč na tom záleží
Rozdíl mezi omeletou a frittatou není jen technický – je to rozdíl v přístupu k jídlu. Francouzská omeleta se připravuje rychle, na vysokém ohni, skládá se do sebe a podává se okamžitě. Je elegantní, ale náročná. Frittata naopak začíná na pánvi a končí v troubě nebo pod grilem. Vaří se pomalu, nechá se propéct celá a podává se nakrájená na klíny – teplá i studená, jako hlavní jídlo i jako součást většího stolu.
Právě tato vlastnost z ní dělá ideální pokrm pro moderní způsob života. Frittatu lze připravit večer a sníst ráno, vzít si ji zabalenu do práce nebo ji podávat hostům jako součást brunch stolu. Nepotřebuje servírování na poslední chvíli, nekazí se po pěti minutách a chutná dobře i za studena. To jsou vlastnosti, které ocení každý, kdo žije v rychlém tempu – a kdo z nás dnes nežije?
Příprava je přitom překvapivě jednoduchá. Vejce se rozšlehají se solí, pepřem a případně trochou strouhaného sýra. Na pánvi se na olivovém oleji krátce opraží přidávané ingredience – zelenina, maso, bylinky – a poté se přelije vaječnou směsí. Na mírném ohni se nechá spodní část ztužit, načež se pánev přesune do trouby nebo se frittata obrátí. Výsledkem je zlatavý, nadýchaný koláč, který voní po vejcích, sýru a čemkoli dobrém, co jste do něj přidali.
Italský kuchař a spisovatel Marcella Hazan, která je považována za jednu z největších propagátorek italské kuchyně v anglicky mluvícím světě, o frittatě napsala: „Frittata je italský způsob, jak říct, že i jednoduchá věc může být dokonalá."
Zbytky jako základ – a proč to funguje
Největší kouzlo frittaty spočívá v její schopnosti přijmout téměř cokoli. Zbylé vařené brambory se v ní promění v sytou, zlatavou vrstvu. Uvařené těstoviny vytvoří zajímavou strukturu. Pečená paprika přidá sladkost, špenát barvu a svěžest, kozí sýr krémovost. Klobása nebo pancetta dodají hloubku chuti. A přitom žádná z těchto surovin nemusí být speciálně nakoupena – frittata funguje právě tehdy, když vaříte z toho, co máte.
Vezměme si příklad z běžného života: v pondělí jste uvařili velký hrnec těstovin, ze kterého zbyla třetina. V lednici leží půlka cibule, trocha cherry rajčat a zbytek balkánského sýra. Ve středu ráno se na to všechno díváte a přemýšlíte, co s tím. Odpověď je jednoduchá – frittata di pasta. Těstoviny se smíchají s vejci, přidají se nakrájená rajčata, cibule a rozdrobený sýr, vše se přelije do rozehřáté pánve a za dvacet minut máte vydatný oběd, který by v italské trattoria stál jako plnohodnotné jídlo.
Právě tato flexibilita dělá z frittaty něco víc než jen recept. Je to způsob myšlení o jídle. Přístup, který říká: než něco vyhodíš, zkus to nejdřív použít. A výsledek bývá překvapivě dobrý – možná právě proto, že kombinace náhodných surovin někdy přináší chuťové kombinace, na které byste při plánovaném vaření nikdy nepřišli.
Z nutričního hlediska je frittata také zajímavá volba. Vejce jsou vynikajícím zdrojem bílkovin a důležitých vitamínů, jak potvrzují i výživová doporučení Harvard T.H. Chan School of Public Health. V kombinaci se zeleninou a sýrem vzniká vyvážené jídlo, které zasytí a přitom nemusí být nijak kaloricky přemrštěné – záleží samozřejmě na tom, co do frittaty přidáte.
Frittata v moderní italské kuchyni a street food kultuře
Italská street food scéna frittatu nezapomněla. Zejména v Neapoli je frittata di maccheroni – tedy frittata plněná těstovinami – klasickým pouličním jídlem, které se prodává zabalená do papíru a jí se za chůze. Je to dokonalý příklad toho, jak tradiční domácí recept může fungovat jako rychlé, chutné a cenově dostupné jídlo pro každého.
Právě tato filozofie – skvělá chuť bez zbytečné komplikovanosti, poctivé suroviny a rychlé podání – je něco, co italská kuchyně ovládá lépe než kdokoli jiný. Frittata to demonstruje možná nejlépe ze všech italských pokrmů, protože nevyžaduje nic speciálního, a přesto přináší výsledek, který chutná jako opravdové vaření s láskou.
V době, kdy se stále více lidí zajímá o to, co jí, odkud suroviny pochází a jak minimalizovat plýtvání, frittata přirozeně zapadá do tohoto způsobu myšlení. Není to trend ani módní výstřelek – je to stará italská moudrost, která se ukazuje být nadčasovou. Vzít to nejjednodušší, co máte, a udělat z toho něco dobrého. To je italská kuchyně ve své nejčistší podobě.
A možná právě proto frittata přežila staletí, prošla generacemi italských rodin a dnes si nachází cestu i na stoly lidí, kteří o ní před rokem nikdy neslyšeli. Není potřeba jet do Itálie, aby člověk pochopil, o čem italská kuchyně skutečně je. Stačí otevřít lednici, vzít to, co tam zbývá, rozklepnout pár vajec – a začít.
