
Málokteré jídlo vyvolává tolik nostalgických vzpomínek jako talíř špagetů s masovými kuličkami. Pro mnoho lidí je to symbol italské kuchyně – romantická večeře při svíčkách, červená omáčka pomalu bublající na sporáku, vůně česneku a oregana linoucí se celým bytem. Jenže právě tady začíná jeden z nejzajímavějších kulinářských omylů moderní doby. Špagety s masovými kuličkami totiž nejsou italským pokrmem. Přinejmenším ne v té podobě, v jaké je zná většina světa. Jsou to děti dvou světů – starého kontinentu a Nového světa – a jejich příběh je fascinující ukázkou toho, jak migrace, chudoba a touha po domově dokážou zrodit něco úplně nového.
Abychom pochopili, jak k tomuto nedorozumění vůbec došlo, musíme se vrátit na přelom 19. a 20. století, kdy miliony Italů opouštěly svou vlast a vydávaly se za lepším životem do Spojených států. Jen mezi lety 1880 a 1924 připlulo do Ameriky přes čtyři miliony italských přistěhovalců, z nichž většina pocházela z chudého jihu – z Kalábrie, Sicílie, Kampánie. Tito lidé s sebou přivezli recepty, vzpomínky a hlubokou lásku k jídlu. Co však nenašli na druhém břehu Atlantiku, bylo stejné suroviny, stejné podmínky a stejné ceny potravin.
Jak se zrodilo jídlo dvou světů
V Itálii byly těstoviny po staletí základem jídelníčku, ale maso bylo luxusem vyhrazeným pro svátky a bohaté. Chudý sicilský zemědělec si nemohl dovolit dávat maso do omáčky každý den – pokud vůbec někdy. Když ale tito lidé dorazili do amerických měst, zejména do New Yorku, Chicaga nebo Bostonu, narazili na něco neočekávaného: maso bylo levné. Hovězí, vepřové, jehněčí – najednou dostupné pro každého. Byl to pro ně zázrak.
A tak italsko-američtí přistěhovalci začali vařit tak, jak by vařili doma, kdyby si to mohli dovolit. Přidávali maso tam, kde ho dřív nebylo. Kombinovali těstoviny s bohatými, masitými omáčkami a vytvářeli jídla, která v Itálii buď vůbec neexistovala, nebo existovala jen ve velmi odlišné podobě. Masové kuličky – polpette – v Itálii samozřejmě existují, ale tradičně se podávají samostatně, jako druhý chod, nikoli přeložené přes hromadu špagetů. Samotná myšlenka servírovat je dohromady s těstovinami a zalít vším rajčatovou omáčkou je výhradně americký nápad.
Historička a kulinářská autorka Hasia Diner ve své knize Hungering for America podrobně popisuje, jak jídlo fungovalo jako most mezi starým a novým domovem. Přistěhovalci nevařili přesně to, co znali z Itálie – vařili to, co si přáli, aby mohli vařit. Jídlo se stalo symbolem úspěchu a prosperity, a špagety s masovými kuličkami byly dokonalým ztělesněním tohoto snu: italská duše v americkém těle.
Není bez zajímavosti, že tento trend potvrzuje i Smithsonian Magazine, který se historií tohoto pokrmu podrobně zabýval a dospěl ke stejnému závěru – špagety s masovými kuličkami jsou čistě italsko-americkým vynálezem, nikoliv autentickým italským receptem.
Sám spisovatel a znalec italské gastronomie Marcella Hazan to vyjádřil trefně: „Italsko-americká kuchyně není špatná kuchyně. Je to jen jiná kuchyně." A právě v tom spočívá klíč k pochopení celého příběhu – nejde o to, zda je jedno lepší než druhé, ale o to, jak každé z nich vzniklo a co reprezentuje.
Proč se mýtus o italském původu tak dobře drží
Jednou z největších ironií celého příběhu je, že samotní Italové byli tímto pokrmem dlouho překvapeni – nebo spíše pobaveni. Turisté přijíždějící do Říma nebo Neapole s očekáváním, že najdou na každém rohu talíř špagetů s masovými kuličkami, zjistí, že tamní restaurace toto jídlo vůbec nenabízejí. Místní na takový dotaz reagují s mírným úsměvem. V Itálii se těstoviny a maso kombinují jinak – ragù alla bolognese obsahuje mleté maso vařené přímo v omáčce, ne tvarované do kuliček a přidané na závěr.
Proč tedy mýtus přetrvává? Odpověď leží z velké části v popkultuře. Film Lady a Tramp z roku 1955 přinesl jednu z nejslavnějších scén v dějinách animace – dva psi sdílející špagety s masovými kuličkami při romantické večeři v italské restauraci. Tato scéna se zapsala do kolektivní paměti několika generací a pevně spojila obraz romantické italské kuchyně právě s tímto pokrmem. Podobně televize, americké rodinné restaurace a kuchařské knihy 20. století opakovaně prezentovaly špagety s masovými kuličkami jako quintessentially italské jídlo.
K tomu přispěly i samotné italsko-americké restaurace, které po celých Spojených státech** budovaly atmosféru „pravé Itálie" – červené kostkované ubrusy, svíčky v lahvích od vína, italská hudba v pozadí** – a přitom servírovaly jídla, která žádný Ital v Itálii nikdy neochutnal. Nebyl to podvod v zlém slova smyslu; byl to upřímný výraz identity lidí, kteří se cítili být Italové, ale žili v Americe.
Vezměme si jako příklad rodinu Rossiniových, která v šedesátých letech provozovala malou restauraci v New Jersey. Paní Rossiniová vařila podle receptů své matky ze Sicílie, ale přizpůsobených americkým ingrediencím a americkému vkusu. Její špagety s masovými kuličkami nebyly ani sicilské, ani typicky americké – byly její vlastní, a přesně proto na ně zákazníci chodili znovu a znovu. Takových příběhů jsou tisíce, a právě ony formovaly obraz „italské kuchyně" v americké mysli po celé 20. století.
Dnes se tento obraz vrací zpět přes Atlantik – v podobě filmů, seriálů a turistických očekávání. Mladí Italové, kteří vyrůstali na amerických filmech, někdy sami začínají připravovat pokrmy, které jejich prarodiče nikdy neznali. Globalizace kuchyně funguje oběma směry, a hranice mezi „autentickým" a „neautentickým" se stává stále méně jasnou.

Co to znamená pro dnešní milovníky pizzy a italského jídla
Příběh špagetů s masovými kuličkami nás učí něco důležitého o jídle obecně: autenticita není neměnná. Každá kuchyně se vyvíjí, přizpůsobuje a mísí s vlivy okolního světa. Neapolská pizza, dnes považovaná za vrchol italské kulinářské tradice a chráněná označením UNESCO jako nemateriální kulturní dědictví, sama prošla staletími vývoje, než se ustálila v podobě, kterou dnes obdivujeme. Rajčata, bez nichž si dnes pizzu nedokážeme představit, přišla do Evropy z Ameriky teprve v 16. století – a Italům trvalo další dvě stě let, než je začali ve větší míře používat.
Jinými slovy: co dnes vnímáme jako „tradiční", bylo kdysi novinkou. A to, co dnes považujeme za inovaci, se možná za sto let stane tradicí. Italsko-americká kuchyně – včetně špagetů s masovými kuličkami – je v tomto smyslu dokonalým příkladem živé, dýchající kulinářské kultury.
Pro dnešní zákazníky, kteří hledají kvalitní italské jídlo ve městě, je toto poznání osvobozující. Nemusíte se trápit tím, zda je pizza „dost autentická" nebo zda těstoviny odpovídají přesně tomu, co servírují v Neapoli. Důležitější je, z čeho jsou připraveny, jak chutí a zda přinášejí radost. Poctivé suroviny, tradiční postupy a upřímná snaha o kvalitu – to jsou hodnoty, které přežijí jakýkoliv kulinářský trend.
Španělský šéfkuchař a gastronom Ferran Adrià jednou řekl, že nejlepší kuchyně je ta, která vypráví příběh. A příběh špagetů s masovými kuličkami je bohatší než většina – je v něm migrace, nostalgie, chudoba i sny o lepším životě, kulturní mísení i hrdost na vlastní identitu. Možná právě proto toto jídlo tak dlouho přežívá a těší se takové oblibě: nejíme jen těstoviny s omáčkou, jíme kousek lidského příběhu.
Příště, až si budete objednávat pizzu nebo těstoviny, možná stojí za to na chvíli se zastavit a zamyslet nad tím, jaký příběh se skrývá za tím, co leží na talíři. Jídlo totiž nikdy není jen jídlo – je to kultura, historie a lidé, kteří ho připravili a milovali před námi. A to je důvod, proč na kvalitě skutečně záleží.



