
Italská kuchyně má ve svém arzenálu nespočet chutí, vůní a kombinací, které dokáží překvapit i ty nejzkušenější gurmány. Jednou z těch, které polarizují, fascinují a zároveň trochu zastrašují, jsou mořské plody – nebo jak se jim říká v italštině, frutti di mare. Pro někoho jsou to lahůdky z dovolené u moře, pro jiného záhadná ingredience, ke které se nikdy neodvážili přistoupit. A právě pro ty druhé je tento průvodce.
Mořské plody mají v evropské gastronomii tisíciletou tradici. Středomořské národy je konzumovaly dlouho před tím, než se pizza stala světovým fenoménem – a přitom právě kombinace pizzy a mořských plodů patří dodnes k těm nejdiskutovanějším tématům italské kuchyně. Než se ale dostaneme k pizze, je dobré pochopit, co vlastně pojem frutti di mare zahrnuje, jak s nimi zacházet a proč si zaslouží místo na vašem talíři.
Co přesně jsou frutti di mare?
Výraz frutti di mare se doslovně překládá jako „ovoce moře" a v italské gastronomii označuje širokou skupinu mořských živočichů, kteří nejsou rybami. Patří sem mlži jako slávky a ústřice, korýši jako krevety, krabí maso nebo humr, ale také hlavonožci – chobotnice, sépie a kalamáry. Každá z těchto skupin má jiné chuťové vlastnosti, jinou texturu i způsob přípravy, a právě to je na mořských plodech tak zajímavé.
Slávky (cozze) jsou pravděpodobně nejdostupnějším zástupcem celé rodiny. Mají výraznou mořskou chuť, jsou relativně levné a dají se připravit desítkami způsobů – v páře, na víně, s česnekem a petrželkou nebo jako základ omáčky. Ústřice (ostriche) jsou naproti tomu delikatesou, která se tradičně konzumuje syrová s kapkou citronové šťávy, a jejich chuť je výrazně jemnější a minerálnější. Pro začátečníky jsou slávky rozhodně lepším vstupním bodem.
Krevety (gamberi) jsou zřejmě nejpopulárnějším mořským plodem vůbec – a to celosvětově. Jejich jemná, mírně sladká chuť je přijatelná i pro ty, kteří mají k mořským plodům obecně rezervovaný postoj. Na grilu, v těstovině nebo jako topping na pizze fungují téměř vždy spolehlivě. Podobně přístupné jsou i kalamáry (calamari), které po správné přípravě mají jemnou chuť a příjemnou texturu – ať už smažené v těstíčku, nebo dušené v rajčatové omáčce.
Chobotnice (polpo) a sépie (seppia) jsou o něco výraznější a texturálně specifičtější, ale v italské kuchyni mají nezastupitelné místo. Sépie jsou navíc zdrojem slavného černého inkoustu, který se používá k barvení těstovin i rizota. Pokud se vydáte do Benátek nebo Neapole, je prakticky nemožné vyhnout se spaghetti al nero di seppia – těstovinám obarveným na černo, které chutnají intenzivně po moři.
Zajímavou roli hrají mořské plody i z hlediska výživy. Podle databáze nutričních hodnot amerického ministerstva zemědělství (USDA) jsou krevety, slávky i kalamáry výborným zdrojem bílkovin, omega-3 mastných kyselin, zinku a vitaminu B12 – a přitom obsahují relativně málo kalorií. Není tedy divu, že středomořská strava, která mořské plody pravidelně zahrnuje, je opakovaně hodnocena jako jedna z nejzdravějších na světě.
Jak mořské plody správně vybrat a připravit
Největší obavy, které začátečníci v souvislosti s mořskými plody mají, se týkají čerstvosti a přípravy. A je to pochopitelné – špatně zacházené mořské plody mohou být nejen nechutné, ale i zdravotně rizikové. Naštěstí platí několik jednoduchých pravidel, která situaci výrazně zjednodušují.
Při nákupu čerstvých slávek nebo ústřic je klíčové zkontrolovat, zda jsou ulity zavřené nebo se zavřou po lehkém poklepání. Otevřená ulita, která nereaguje, znamená, že živočich je mrtvý a neměl by se konzumovat. Čerstvé mořské plody by měly vonět po moři, nikoli rybině – to je zlaté pravidlo, které platí pro celou skupinu. Krevety by měly mít pevnou strukturu, lesklý povrch a neutrální vůni.
Pokud se mořským plodům teprve začínáte, zmrazené varianty jsou naprosto legitimní volbou. Moderní technologie šokového zmrazení zachovávají chuť i nutriční hodnoty velmi dobře, a pro většinu receptů – včetně pizzy nebo těstovin – jsou zmrazené krevety či kalamáry prakticky nerozeznatelné od čerstvých. Důležité je pouze správné rozmrazení: pomalu v lednici přes noc, nikoli pod horkou vodou.
Příprava slávek je jednoduchá: důkladně je omyjte kartáčem pod studenou vodou, odstraňte případné vláknité výrůstky (byssus) a vařte je zakryté na silném ohni jen tak dlouho, dokud se neotevřou – obvykle tři až pět minut. Slávky, které se ani po vaření neotevřou, vyhoďte. Krevety se připravují ještě rychleji: na pánvi s olivovým olejem, česnekem a špetkou chilli stačí doslova dvě až tři minuty z každé strany.
Jedna z nejčastějších chyb, které začátečníci dělají, je převaření. Mořské plody jsou citlivé na teplo a při přílišném vaření se stávají gumovými a ztrácejí svou jemnou chuť. Platí zde přísné pravidlo: méně je více. Jak říká italský kuchař a popularizátor středomořské kuchyně Massimo Bottura: „Moře samo o sobě chutná dokonale – naším úkolem je mu nepřekážet."

Frutti di mare na pizze: tradice, nebo provokace?
A teď k tématu, které v italské gastronomii vyvolává vášnivé debaty: mořské plody na pizze. Zatímco v Itálii je pizza ai frutti di mare – pizza s mořskými plody – naprosto běžnou a respektovanou variantou, v některých jiných zemích panuje přesvědčení, že mořské plody k pizze prostě nepatří. Přitom právě Neapol, kolébka pizzy, leží na pobřeží Tyrhénského moře a mořské plody jsou součástí neapolské kuchyně od nepaměti.
Klasická neapolská pizza s mořskými plody obsahuje nejčastěji kombinaci slávek, krevet a kalamárů na základu z rajčatové omáčky, bez sýra – nebo s minimálním množstvím sýra, aby mořská chuť mohla vyniknout. Právě absence sýra bývá pro nezkušené zákazníky překvapením, ale má svou logiku: sýr a mořské plody si chuťově konkurují a výsledek by byl přehlcený. Kvalitní olivový olej, česnek, petrželka a citronová kůra jsou naproti tomu přirozenými partnery, kteří mořskou chuť podtrhují.
Představte si situaci, která není nijak výjimečná: pracovní oběd ve středu, hodiny plné schůzek, a chuť na něco jiného než klasický sýr s rajčetem. Právě tehdy může rozvoz pizzy s mořskými plody nabídnout příjemné překvapení – jídlo, které je lehké, aromatické a přitom dostatečně sytivé, aby vydrželo na celé odpolední sezení. Tento typ zákazníka – kancelářský pracovník hledající kvalitní, ale rychlé jídlo – je ostatně typickým příkladem toho, pro koho je moderní street food pizzerie jako Pizza Modena stvořena.
Klíčem k dobré pizze s mořskými plody je, stejně jako u domácí přípravy, kvalita surovin a správné načasování. Mořské plody se přidávají na pizzu buď krátce před koncem pečení, nebo jsou předem lehce tepelně upraveny – nikdy se nepečou dlouho, aby si zachovaly svou texturu a chuť. Těsto by mělo být tenké, vzdušné a správně fermentované, aby nepřebíjelo jemnost toppingu. Právě to je filozofie neapolské pizzy, která se i v moderním street food provedení drží tradičních základů.
Mořské plody jsou přitom jen jedním z příkladů toho, jak italská kuchyně dokáže z jednoduchých surovin vytvořit něco výjimečného. Neapolský přístup k jídlu – poctivé suroviny, minimální zpracování, respekt k chuti – je použitelný stejně dobře na pizzu s buffalou mozzarellou jako na talíř spaghetti alle vongole (těstoviny s škeblemi), které italský gastronomický průvodce Gambero Rosso pravidelně řadí mezi ikonická jídla italské kuchyně.
Pokud se tedy chystáte mořské plody poprvé vyzkoušet – ať už doma, nebo při objednávce pizzy – není důvod k obavám. Začněte s krevetami nebo slávkami, zvolte jednoduchou přípravu a nechte suroviny mluvit za sebe. A pokud budete mít štěstí a dostanete do rukou pizzu s mořskými plody připravenou z opravdu čerstvých surovin na správně fermentovaném těstě, je velmi pravděpodobné, že se frutti di mare stanou pevnou součástí vašeho kulináře repertoáru – a možná si pak vzpomenete na tento průvodce.



