Každý den si lidé po celém světě objednají miliony pizz. Vyslovují to slovo bez přemýšlení – v italštině, angličtině, češtině, japonštině i svahilštině zní prakticky stejně. Pizza je pizza. Ale právě tahle samozřejmost skrývá něco fascinujícího: málokdo se kdy zastavil a opravdu se zeptal, odkud to slovo vlastně pochází. A odpověď není ani zdaleka tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát.
Jazykové pátrání po původu slova pizza patří k těm příběhům, kde se kříží historie, lingvistika, kuchyňská tradice i trocha dobrodružství. Etymologové, tedy vědci zkoumající původ slov, se na tomto případu neshodují dodnes. A to je na celé věci možná to nejzajímavější.
Co víme s jistotou – a co ne
Nejstarší písemný doklad slova „pizza" pochází z roku 997 n. l. z města Gaeta v dnešní jižní Itálii. V latinském dokumentu se uvádí, že nájemce pozemku má každoročně odvádět biskupovi určité množství potravin – a mezi nimi se výslovně zmiňují „duodecim pizze", tedy dvanáct pizz. Co přesně tento výraz tehdy označoval, není zcela jasné. Pravděpodobně šlo o nějaký druh placky nebo chlebového výrobku, nikoli o pizzu v dnešním slova smyslu. Rajčata se do Evropy dostala až po objevení Ameriky v 15. století, takže klasická pizza s rajčatovou omáčkou je záležitostí podstatně mladší.
Tento dokument z Gaety je však klíčovým milníkem – dokazuje, že slovo existovalo přinejmenším před více než tisíci lety a bylo součástí každodenního života v jižní Itálii. Od té chvíle se jazykové pátrání po jeho původu větví do několika směrů najednou.
Jedna z nejrozšířenějších teorií odvozuje slovo pizza od langobardského výrazu „bizzo" nebo „pizzo", který znamenal sousto, kus nebo ukousnutí. Langobardi byli germánský národ, který v 6. století dobyl velkou část Itálie a zanechal v italském jazyce výrazné stopy. Tato hypotéza má solidní lingvistické opodstatnění – přechod hlásky „b" na „p" je v historickém vývoji jazyků zcela běžný jev a geografické rozšíření slova odpovídá oblastem někdejšího langobardského vlivu. Seriózní jazykové zdroje, jako je například etymologický slovník Treccani, tuto teorii považují za jednu z nejpravděpodobnějších.
Jenže lingvisté mají v zásobě i jiné kandidáty. Někteří badatelé poukazují na latinské sloveso „pinsere", které znamená mačkat, hníst nebo tlačit – tedy přesně to, co se dělá s těstem. Z tohoto slovesa vzniklo latinské „pinsa", označení pro placku z hněteného těsta, a odtud by mohla vést přímá cesta ke slovu pizza. Ostatně moderní „pinsa romana", tedy lehčí a křupavější varianta pizzy, která zažívá v posledních letech renesanci, na tento starý kořen výslovně odkazuje.
Další teorie sahají ještě dál do minulosti a hledají původ slova v řečtině nebo dokonce v arabštině. Jižní Itálie byla po staletí křižovatkou kultur – Řekové zde zakládali kolonie, Arabové vládli Sicílii více než dvě stě let. Je tedy zcela logické, že tamní jazyk a kuchyně vstřebaly vlivy z mnoha stran. Řecké slovo „pitta", označující plochý chléb, je dodnes živé a v Řecku i na Blízkém východě naprosto běžné. Zda šlo o vliv na italštinu, nebo naopak, případně zda obě slova sdílejí společný dávnější kořen, zůstává předmětem diskuse.
Proč je původ slova tak těžké určit?
Mohlo by se zdát, že v době moderní lingvistiky a digitálních archivů by mělo být pátrání po původu slova relativně přímočaré. Realita je ale komplikovanější. Jazyk se nevyvíjí v laboratoři – roste organicky, mísí se, přejímá a přizpůsobuje. Slova přecházejí z jazyka do jazyka, mění tvar i význam, a starší doklady jejich existence se často nedochovaly nebo jsou nejednoznačné.
V případě pizzy je situace zvláště obtížná proto, že jde o slovo ze živé hovorové tradice chudých vrstev obyvatelstva. Lidé, kteří jedli placky pečené na rozpálených kamenech, o sobě nenechávali písemné záznamy. Jejich jazyk byl mluvený, přenášený z generace na generaci ústně. Do psaných dokumentů se dostával jen výjimečně – a právě proto je onen záznam z Gaety z roku 997 tak cenný.
Představte si situaci: je pátek odpoledne, unavená kancelář se chystá na víkend a někdo objednává pizzu na celou firmu. Nikdo u toho nepřemýšlí nad tím, že slovo, které právě vyslovil, má za sebou více než tisíc let dokumentované historie a možná ještě o několik století starší kořeny. A přesto je to tak. Každé „dám si margheritu" je malým pokračováním nepřerušeného řetězce, který sahá hluboko do středověku.
Jazykové pátrání po původu slov – odborně nazývané etymologie – nám připomíná, že jazyk není statická věc. Je to živý organismus, který odráží pohyb lidí, střety kultur a proměny každodenního života. Slovo pizza je v tomto smyslu dokonalou zkratkou celých dějin středomořské civilizace.
Jak trefně poznamenal italský gastronom a spisovatel Pellegrino Artusi již v 19. století: „Kuchyně je nestálá jako móda." A totéž platí o slovech, která kuchyni popisují – i ona se mění, cestují a přizpůsobují.
Zajímavé je sledovat, jak se slovo pizza šířilo do světa. Do angličtiny proniklo relativně pozdě – první anglické záznamy pocházejí z konce 19. století a souvisejí s příchodem italských přistěhovalců do Spojených států. Odtud se pak pizza jako fenomén vrátila zpět do Evropy a nakonec dobyla celý svět. Dnes patří podle různých průzkumů mezi nejoblíbenější jídla planety a slovo „pizza" je jedním z mála výrazů, které jsou srozumitelné prakticky všude. Britská encyklopedie Britannica tento globální příběh pizzy dokumentuje jako jeden z nejpozoruhodnějších kulturních transferů v dějinách gastronomie.
Neapolská pizza a její vztah k jazyku i identitě
Neapolská pizza má v celém tomto příběhu zvláštní místo. Nejen proto, že právě Neapol je považována za kolébku moderní pizzy v dnešním slova smyslu – tedy placky s rajčatovou omáčkou, sýrem a dalšími ingrediencemi – ale také proto, že neapolský dialekt měl na podobu a šíření slova pizza výrazný vliv.
V neapolštině se slovo pizza používalo velmi široce. Označovalo nejrůznější druhy placek, koláčů i sladkých dortů. Tato sémantická šíře je dalším důvodem, proč je etymologie tak složitá – slovo neoznačovalo jeden konkrétní pokrm, ale celou kategorii jídel. Teprve postupně se jeho význam zúžil na to, co dnes rozumíme pizzou.
Neapolská pizza byla po staletí jídlem chudých. Prodávala se na ulici, jedla se vestoje, bez příboru a bez servírovacích ritualů. Byl to rychlý, výživný a levný pokrm pro dělníky, rybáře a řemeslníky. Tento původ je dodnes součástí její identity – a možná právě proto si pizza zachovala svou přitažlivost napříč společenskými vrstvami. Není to jídlo, které by se snažilo být něčím víc, než čím je. Je upřímné.
UNESCO v roce 2017 zapsalo „art of Neapolitan pizza-making" – tedy umění výroby neapolské pizzy – na seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva. Toto uznání není jen o receptuře nebo technice. Je to uznání celého kulturního kontextu, jehož součástí je i jazyk, tradice a způsob života, který pizza po staletí reprezentovala.
Vraťme se ještě na chvíli k jazykovému pátrání samotnému. Co nám vlastně říká o tom, že původ slova pizza dodnes není definitivně vyřešen? Možná to, že některé věci prostě nelze zpětně dohledat s absolutní jistotou – a že to nevadí. Jazyk není matematika. Nepotřebuje jediné správné řešení. Bohatství etymologie spočívá právě v tom, že odhaluje vrstvy a možnosti, ukazuje, kudy všudy mohlo slovo cestovat, než se usadilo ve své dnešní podobě.
Pizza jako slovo i jako jídlo je produktem křížení – germánských, latinských, řeckých, arabských a mnoha dalších vlivů, které se po staletí prolínaly na jihu Itálie. A právě tato složenost, tato nemožnost přiřadit ji jedinému národu nebo jediné kultuře, je možná tím nejpřesnějším popisem toho, proč pizza funguje všude. Není exkluzivní. Je otevřená. A to platí stejně pro slovo jako pro jídlo samotné.
Příště, až si budete objednávat pizzu – ať už si ji vyzvednete přímo na místě, zavolají vám ji ke dveřím nebo si ji dáte vestoje na ulici v pravém neapolském stylu – možná si vzpomenete, že za tím jedním jednoduchým slovem se skrývá celé tisíciletí putování napříč jazyky, kulturami a kontinenty. A to, zdá se, není špatný základ pro jedno z nejlepších jídel světa.
